3. Zbytek světa, se kterým bydlím

Pomalu si zvykám na život v novém městě. Není to sice žádné velkoměsto, ale proti tomu, kde jsem žila doteď, je to velká změna. Moc mi to nezlehčuje ani fakt, že můj pohled na svět je úplně jiný, než zbytku světa. No. minimálně zbytku světa, se kterým bydlím. Nedokážu říct, v čem spočívá hlavní problém.

Můj pohled na svět je v některých ohledech hluboký. Dávám více na pocity, dávám více na emoce. Hlavně na emoce. Naopak mám velmi zkreslený pohled racionální. A je to věc, kterou se snažím učit a pochopit.

Racionální pohled moje umělecké já nedokáže pojmout. Nedokážu pochopit spoustu věcí. Například, proč existují určité normy chování i doma? Proč si člověk nemůže nastavit svůj život jak chce, bez ohledu na ostatní? Protože se to nehodí, protože se to nedělá. Věta, která mě děsí a setkávám se s ní denně.

Když teď nad tím přemýšlím, je to vůbec pohled racionální? Není to spíš o nevychování a lenosti se přizpůsobit?

Možná za to může můj problém s autoritami. Nemám respekt ke každému, ke komu bych ho mít měla. A pokud mám pocit, že jsem k tomu nucena, je pro mě hrozně těžké, si ho vybudovat.

Někde jsou středobodem života domácnosti rodiče a nejede přes to vlak. Děti nemají právo na svůj názor a platí to, co řeknou rodiče. To je strašný přece. I malý člověk, který má naivní a velmi zkreslený pohled na svět, má svůj názor, který netvrdím, že musí být vždy správný, ale má ho. A měl by na něj být brán zřetel. Možná je toto problém, který znemožňuje mé nové bydlení.

Nebo za to možná může moje psychika. Tu si prosím představte, jako kytku, kterou máte na balkóně a prospívá jen jak se jí chce. Někdy ji kvalitně zalíváte, staráte se o ni a ona stejně vadne. A někdy ji zapomenete zalít i 2 týdny a ona kvete a je nádherná. Tak asi takhle je to s mojí psychikou.