4. Sportem ke zbláznění

 

 

 Můj kluk začal jezdit na kole. Teda chce začít. 

Uvědomil si, že prý chce se sebou něco dělat. Zatím si jen už tři měsíce vybírá kolo. To byste nevěřili, kolik je kolem toho starostí. Nejdřív je super nápad, jezdit na kole. Ale následuje zjištění, že už vám není 12 a nemáte vlastně tolik volného času. Takže přemýšlíte, jestli se to vůbec vyplatí a kdy teda jako budete jezdit. 

Dobře, časově jsme si ujasnili, že alespoň pár hodin v týdnu najdete.  Následuje krok číslo dvě, svěřit se svým plánem drahé polovičce. Tedy mě. Tady je důležité, zvolit správný čas a postup. To se v jeho případě uplně nepovedlo. 

Představím Vám, jak to probíhalo. Je asi 10 hodin večer, všední den. Já ležím v posteli, chystám se spát. On přijde z práce, z odpolední. Jeho odpolední pro mě znamenají, že přijdu ve 4 z práce, převezmu si péči o psa a jsem celé odpoledne sama v domě jeho rodičů. Ne tedy úplně sama, ale s jeho rodičema. Řekněme, že s mým psychiským stavem, to není úplně ideální. Jediný můj světlý bod dne je, když on přijde domu z práce a já se můžu nadechnout. Ten večer se ještě se zdržel venku, protože jeho táta si zrovna pořídil nové boty na kolo. Hned mezi dvěřmi spustí, že ty boty jsou super a že si taky pořídí kolo. No, řekněte to labilní přítelkyni, která skoro spí, protože zachvíli vstává do práce, aby z ní zase přišla a byla sama doma. Je to vlastně synonymum pro větu: "Miláčku, pořídím si kolo a budu ještě víc pryč než do teď!". 

No, moje reakce by se dala připrovnat k reakci býka na červený hadr. Vytáhla jsem ze šuplíku ve své hlavě milion argumentů, proč je to blbost. Od opodstatněných typu: Šetříme na dům, máme psa, nemáš čas. Až k těm doslova debilním: "máš mě, a kdy budeme jezdit k našim, a to mě tu necháš samotnou?". 

Druhý krok se tedy nepovedl. Vrácíme se zpět k prvnímu a to je, zvážit, zda to kolo potřebujete. Samozřejmě musíme zmínit vedlejší vlivy. Já jsem se vyspala a samozřejmě jsem si uvědomila, že to, co jsem včera řekla byla kravina. Jenže už bylo řečeno. 

Následovali dlouhé týdny přesvědčování ho o opaku. Že to kolo potřebuje, že je to super, že to nějak zvládnu a že alespoň shodí to bříško co má. Jenomže víte jakt o je, dobré věci se nezarývají do hlavy tak dobře, jako ty špatné. Takže on už byl přesvědčený o tom, že je to blbost. 

Po dlouhých týdnech jsme se konečně dopracovali ke kroku tři a to, vybrat kolo. Naštěstí jeho rodiče jsou znalí a taky má kamaráda, co se v tom fakt dost vyzná. Přišla na řadu první návštěva obchodu s kolama. Málem bych zapomněla zmínit důležitý mezikrok a to stanovení maximální ceny. Dohodli jsme se na 20. Maximálně. 

Byl tu den D. Dopoledne se s tátou vydali do obchodu. Když se vrátili, zářil nadšením a říká: No, perfektní. Kola super! Jen bych si ještě nechal schválit tím kamarádem, víš jen tak pro jistotu, on tomu fakt rozumí. A lásko, to kolo je skvělé, jen je malinko dražší! Ale jen o trochu fakt. Stojí 29.

Tak paráda, kolo bude. S kamarádem se domluvili, že hned další den tam spolu zajdou. Ten den měl být dneska. Sedím v práci a ptám se: Tak co? Už jdete? Odpověď: Nejdeme nikam, kamarád boural na kole a jede do nemocnice. Víš, já ani nevím, jestli to kolo vlastně chci.

A my jsme dnes, po 3 měsících zpátky u kroku jedna...