5. Kulturní obohacení

To jsme se takhle jednou rozhodly s kamarádkou, že se kulturně obohatíme a vyrazíme na plesy. Tak trochu za kulturou, tak trochu za zábavou, tak trochu zabít nudu. Vlastně to ani tak moc nebylo z našich hlav, nýbrž z hlav našich drahých poloviček. Ty ještě minulý rok vymetali všechny plesy a balili na nich holky, co to šlo. To už teď nepůjde, to je jasný. 

Začala příprava. Sehnat lístky, vybrat šaty, vymyslet plán. Toho jsme se chopily my dvě. Taky by bylo dobré říct, že se jedná o plesy maturitní. Sehnat lístky na maturitní ples není vůbec jednoduché, když neznáte maturanty. Zapojily jsme svoje detektivní schopnosti a lístky sehnaly. Že by se to doma setkalo s úspěchem, se říct nedá. Vždyť se přece dá dostat na ples i bez lístku.

Konečně nadešlo období plesů. Leden, únor. Skoro každý víkend nás čekal ples a my se těšily, jak to bude super. První studená sprcha přišla ve chvíli, kdy nám naši gentlemani oznámili, že na ples jdou „až tak na desátou“. S tím jsme se nehodlaly smířit a vyrazily jsme tedy na ples samy. V 7 hodin.

Druhá dost podstatná informace přišla na samotném plese. „My ale netancujeme.“ Aha. A co tam teda děláte? Nevadí. Našli jsme si místo, teď už všichni společně. A přišla na řadu otázka, co na těch plesech vlastně dělají? „Sledujeme program.“ Aha, ale program skončil už v 10 a teď je skoro půlnoc. A z našich míst vidíme tak maximálně záda ostatních účastníků plesu.

Kolem 1 hodiny ranní se dozvídáme informaci, že se jde domů. Že stačilo. My jsme ale holky optimistický a doufaly jsme, že příští ples, že ten bude lepší!

Nebyl.

A završení celého tohoto kulturního obohacení byl výrok našich drahých poloviček: „Stejně ty plesy letos stály za nic. Neviděl jsem žádný program maturantů, nezatancoval jsem si a ještě ty plesy trvaly chvíli….“.