2. Výjimečně - konečně

Projevy lásky. Někdy jsou moc, někdy nestačí. Pořád bychom chtěli velká gesta, velké důkazy lásky a citové projevy. Ale vážně je potřebujeme pořád?

Ve mě se bijí dva různé pohledy na věc. První je, že bych chtěla pořád vidět jak jsem milována a jak jsem pro něj důležitá. Druhý je, že čím víc to bude vzácné, tím víc to bude silné.

Vážně potřebujeme každý den slyšet "Miluju Tě" ? Nebo nás to více dostane ve chvíli, kdy to nečekáme?

Neexistuje správná odpověď. Čím jsem ale starší, uvědomuju si, že láska není o slovech. Je o společném smíchu, o společném tichu. V tom je síla lásky.

Slova jako "Miluju Tě" by neměla zevšednět. Neměla by se říkat jen tak. Ale měla by se říkat. Měla by se psát. Měla by se ukázat v činech.

Stojím na začátku vztahu, který má šanci na úspěch. Za chvíli překročíme hranici 3 měsíců. Milník. Základní. Je to začátek plný lásky, něhy a vzájemného poznávání.

Na druhou stranu, tenhle začátek je jiný. Ten kluk je jiný. Na projevy lásky moc není. Ale tu lásku z něj cítím. Cítím, že mě má rád. Celou tu dobu to vím. Jsou momenty, které si chci zachovat napořád. Ale doteď to neřekl. Neřekl že mě má rád. Neřekl.

Až včera. Ve chvíli, kdy mi bylo opravdu zle. Vypadala jsem zle. Jen na mě koukal a já se zeptala proč. Proč?

"Protože Tě mám rád a rád na tebe koukám."

Bum. Správná chvíle, správný moment, správná slova. Bylo to tam. Mnohem víc, než kdyby to řekl jen tak někde.

A pak to byl zase on, po chvíli dodal: "Tak ses dočkala co? Výjimečně - konečně."

K.