1. Láska páska

Začnu něčím, co je tak hrozně moc omílané dokola, že už to nikoho nemůže ani bavit. A přesto baví.

Je to věc, na kterou máme každý tak moc rozdílný pohled, že nás stále bude zajímat a udivovat pohled druhého. Budeme obdivovat lásku lidí na druhém konci světa, litovat lásku neopětovanou, odsuzovat lásku zakázanou a budeme ohromeni nebo naopak zničeni láskou nejbližšího člověka.

Existuje nespočet příběhů o lásce, ale ten náš napsaný ještě nebyl. Láska není stejná. Nikdy, nikde, k nikomu. Láska je zázrak, který nás dokáže dostat do problémů i z problémů.

Ale konec klasických klišé vět. Chtěla bych Vám přiblížit můj pohled na lásku, to proto, abyste pochopili celý koncept tohoto blogu, celý koncept mě. Mě jako nekonečnou romantičku, kterou ale klasickou romantikou zabijete.

Ve svých 22 letech si troufám říct, že jsem se s pohledem na lásku dost posunula od svých 15, kdy jsem nějak poprvé pocítila, že bych mohla chápat co to je. Nemohla, samozřejmě nemohla. To je první věc, kterou tady přiznám. Lásku nechápu. Neumím ji popsat, neumím ji definovat, neumím ji kontrolovat.

Ve svých 22 letech jsem byla jen půl roku bez lásky. Přesněji, bez lásky opětované. Ačkoliv se to může zdát zvláštní, byli to nejdůležitější měsíce v mém životě. Najednou jsem byla jen já. Jen já a moje plány. Jen já a můj život. Na to, abych se naučila žít jen sama se sebou, bych potřebovala mnohem více času, ale alespoň jsem si to zkusila.

Pokud se zamiluju, moje láska zabíjí. Mě a všechny. Neumím mít ráda napůl. Neumím zpomalit, neumím dělat, že nemám ráda. Neumím předstírat a neumím lhát. A to nejhorší, neumím chápat, že ten druhý to tak nemá.

To zabíjí. Mě a všechny. A lásku.

Láska není o vlastnictví, o povinnosti, o tom „muset“. Láska je o tom toužit, chtít, doufat, přát si.

Když mi jednou můj kluk řekl, že za mnou přece musel přijet, že je to jeho povinnost, donutilo mě to se zamyslet. Zamyslet se nad tím, zda to tak opravdu vnímá. Zda v něm opravdu vyvolávám pocit povinnosti. Možná si dělal legraci, možná to do legrace zahrál ve chvíli, kdy viděl že, se trefil a zasáhlo mě to.

Ale učím se. Učím se mít ráda první sebe a pak jeho. Učím se uvědomit si, že já budu pro sebe pořád a lidé odcházejí a přicházejí do mého života. A tím neubližují oni mně, ale já sobě.  

Pro mě láska znamená krásné chvíle, s nimi ale zároveň také chvíle strachu, pochyb a samoty. Najednou nemusím být sama, najednou můžu být s ním. Najednou se o něj bojím. Při každé cestě autem, při každé cestě do práce, při čemkoliv. Najednou nejsem jen já, ale my. A o to dvojnásobný strach. Najednou mi záleží na tom, co si on myslí. Najednou pochybuji sama o sobě, o tom, zda bylo správné to, co jsem řekla. To, co jsem udělala. To co si myslím, myslí si to taky? A co když ne? Je to dobře?

Moje láska je silná, ale občas dusí.

Na druhou stranu, moje láska umí stejně rychle odejít, jako přišla. Dokážu se zamilovat přes noc.

Tady bych to pro teď ukončila, článek má být o lásce. Ne o jejím konci, ale určitě se k tomu brzy vrátím.

K.